Nechtějí do Česka, Polska nebo Litvy

Poslankyně Helena Langšádlová

14.5.2015

 

 

Česko nemá dostatek míst na to, aby mohlo přijmout tisíce žadatelů o azyl, jejichž žádosti by podle plánu Evropské komise muselo řešit.

Devadesátá léta, kdy v Česku našlo útočiště na pět tisíc obyvatel bývalé Jugoslávie a v zemi pohotově vyrostlo 32 uprchlických táborů, jsou pryč. Teď je společnost podle odborníků uzavřenější a cizinců se bojí – zvlášť těch z Afriky a z arabských států. Pokud plán opravdu projde, dostane se Česko do složité situace.

Uprchlické tábory z devadesátých let už vnitro dávno předalo jiným institucím, protože udržovat je v zakonzervovaném stavu by bylo drahé. Například ve Velkých Přílepech jsou namísto běženců vězni, z budovy v Červeném Újezdě se stala ubytovna.

V současné době jsou v Česku už jen dvě přijímací azylová střediska: na Letišti Václava Havla a v Zastávce u Brna. Vedle nich existují dvě pobytová zařízení v Kostelci nad Orlicí a v Havířově a střežený areál pro zajištění cizinců, kteří čekají na vyhoštění, v Bělé pod Bezdězem.

Celková kapacita (bez Bělé) činí zhruba 700 míst, v případě akutní potřeby je možné ji okamžitě navýšit na tisíc. Podle expertů už bývalá střediska obnovit nelze, takže by se opět musely najít nové vhodné nevyužité budovy, tak jako v 90. letech. Šéf odboru azylové a migrační politiky ministerstva vnitra Tomáš Haišman v tom problém nevidí. Evropské unii však vyčítá, že zaspala a teď si neví se situací rady.

„Skutečný uprchlík je pouze každý desátý“ „Přece nelze zneužít toho, že se utopilo 1 700 lidí, k tomu, aby někdo obrátil naruby celou Evropu. Uvědomte si, že jen deset procent lidí, kteří do Evropy přicházejí, jsou skuteční uprchlíci, ti ostatní jsou ekonomičtí migranti ze zemí jako Senegal nebo Gambie,“ upozornil Haišman. Ti podle něj nejsou vystaveni žádným válečným konfliktům, jen u nich někdo vzbudil představu, že Evropa je synonymem ráje.

„Do Evropské unie připlouvají nejen po moři, zhruba stejné množství dorazí i po souši, třeba přes Maďarsko, o čemž se už moc nemluví,“ dodal Haišman.

Povinné kvóty dlouhodobě kritizuje i předsedkyně poslaneckého klubu zabývajícího se migrací Helena Langšádlová (TOP 09). „Nelze přebírat uprchlíky, kteří se k nám dostanou přes moře prostřednictvím organizovaného zločinu. Účast s těmi lidmi projevujme jinak. Třeba přijetím většího množství zraněných a nemocných dětí z uprchlických táborů, které prokazatelně pocházejí z míst válečných konfliktů,“ řekla poslankyně.

 Lidé, kteří pracují s uprchlíky a vidí situaci zevnitř, se naopak přimlouvají za více solidarity. Připomínají rok 1968, kdy z Česka odešly desítky tisíc lidí a ostatní země je ochotně přijímaly. „V 90. letech, kdy jsme tu měli za prezidenta Václava Havla, jsme si počínali vůči běžencům s podobnou vstřícností. Od té doby se však solidarita vytratila, klima ve společnosti se změnilo,“ podotkl vedoucí sociálního oddělení Sdružení pro integraci a migraci Pavel Duba.

Také on však pohlíží na přerozdělování uprchlíků skepticky. Míní, že to nejsou žádní pěšáci na šachovnici, jimiž lze lehce posunovat. Podobný názor má i Martin Rozumek, ředitel Organizace pro pomoc uprchlíkům. „Nedivím se, že Německo chce svým obyvatelům vyslat signál, že v tom nejsou sami. Migranti však nechtějí do Česka, Polska či Litvy, ale tam, kde mají příbuzné. Ti, kdo mluví francouzsky, se nebudou tlačit k nám. Člověk z podobného kulturního a jazykového prostředí má přece logicky větší šanci se uchytit v příbuzné zemi,“ vysvětlil Martin Rozumek.


Ivana Karásková