Někdy je současná migrační krize srovnávána s migrací, která probíhala od roku 1938 do roku 1989 Československa.

Naposledy o tomto hovořil Jean Claude Juncker v Evropském parlamentu.

 

Ano, desítky tisíc Čechů uteklo před nacistickou a komunistickou totalitou a patří díky především zemím Západní Evropy, že některé z nich přijaly. Kdybychom však hledali analogii se stávající situací, nacházeli, bychom ji obtížně. Naši emigranti přicházejí ze stejného kulturně civilizačního okruhu. Nelze srovnávat ani množství ani přístup těchto migrantů. Mnozí z těch, kteří odešli, strávili měsíce i roky v uprchlických táborech, kde trpělivě čekali, jestli budou moci zůstat v Západní Evropě, či dostanou příležitost odcestovat do Kanady, USA či Austrálie. Evropské či ostatní státy si sami rozhodly, kdo na jejich území dlouhodobě zůstane, a tak by tomu mělo být i v současné situaci. Jednou věcí je pomoci lidem v ohrožení na životě, to je naší povinností, a měli bychom se zaměřit zejména na rodiny s dětmi a staré lidi, jako nejohroženější skupiny. Druhou otázkou je dlouhodobé přijetí do společnosti. Na to nemá žádný uprchlík v konkrétní zemi žádné právo. A mělo by se odvíjet od vůle respektovat právní a hodnotové prostředí jednotlivých zemí.

 

Z pohledu naší migrace po roce 1939 by náš přístup měl být ještě jiný. Mnozí čeští muži odešli a zapojili se do boje za svobodu naší země. Jak již na východní či západní frontě. V posledních měsících se vedou diskuze, kdo vyřeší situaci v Sýrii, zda Evropa Američané či Rusové. Já jsem přesvědčena, že to mají být především Syřané. Že se mladí muži, kteří po statisících utíkají do Evropy, mají navrátit a dostat příležitost bojovat za svou zemi.

 

Helena Langšádlová