Střídavá péče nemusí vždy pomáhat

3.března 2011

Helena Langšádlová nechce rozšíření střídavé péče za každou cenu.

V současnosti se v poslanecké sněmovně projednává novela zákona o rodině, kde se navrhuje prosazení střídavé péče jako standardního formy péče o děti, jejichž rodiče spolu nežijí. Zastánci novely hovoří o tom, že tato forma výchovy je v našich podmínkách dosud navrhována jen v malém počtu případů, a měli bychom tedy přispět k jejímu rozšíření.

S tímto cílem se neztotožňuji. Je nepochybné, že pro dítě a jeho příznivý vývoj je nutné mít a rozvíjet vztah s oběma rodiči, otcem i matkou. Cílem však nesmí být „statistický přístup“ měřený procentuálním zvýšením určité formy péče o dítě. Naši snahu naopak musíme zaměřit na hledání takové úpravy, která je pro konkrétní dítě nejvhodnější a zajistí mu pocit jistoty a stability pro jeho vývoj. Nesmíme se dopustit nebezpečného zobecňování a prosazování jednoho přístupu jako jediného správného.

Děti se dostávají nezaviněně do nepříznivé situace po rozchodu rodičů a právě jejich zájmy bychom měli bránit na prvním místě. Jistě existují děti s vysokým stupněm adaptability, kterým nevadí střídat rodinné prostředí, mnohdy s různou vnitřní kulturou. Nevadí jim skutečnost, že se musí neustálé pravidelně stěhovat, aby mohli být stejný čas s rodiči, či dokonce je to pro ně přínosem.

Domnívám se, že uplatňovat tento model plošně by znamenalo děti „spravedlivě dělit“ mezi rodiče, avšak na úkor jejich zájmů a potřeb. Pochopitelně, nejideálnějším stavem by bylo, kdyby stát nemusel vůbec zasahovat do vztahů mezi rodiči a dětmi a rodiče se chovali tak zodpovědně, aby děti  nevystavovali podobným experimentům. Nežijeme však v ideálním světě.

Helena Langšádlová