Ústavní péče – jednodušší, ale špatné řešení pro rodinu

Nedávné stanovisko Nejvyššího soudu je mnohými označováno za průlomové. Podle něj nemůže stát odebrat dítě rodičům, kteří se z materiálních důvodů nemohou postarat o své dítě. Dosud se tyto případy řešily tak, že se dítě svěřilo do ústavní péče, což sice představuje jednodušší řešení, ale nikoli vždy správné.

Negativní vliv ústavní péče lze dokumentovat např. na studii Ministerstva vnitra, která mapovala osudy dětí, jež prošly institucionální péčí v letech 1995 – 2004. Studie uvádí, že z asi 17,5 tisíc dětí se více než polovina dopustila trestné činnosti, z toho potom pětina do roka po odchodu u ústavu. Vím, že tato studie bývá často zpochybňována, nicméně i kdyby byla relevantní jen z poloviny, jedná se o velmi závažný celospolečenský problém.

Ve prospěch ústavní péče je argumentováno tím, že i její prostředí prochází změnami. Je pravda, že dochází k rozsáhlým investicím. V některých institucích jsme vytvořili kvalitní materiální zázemí a podmínky. Zároveň víme, že tím nejdůležitějším pro vývoj dětí je navázání trvalého citového vztahu k blízkým osobám, které mu pomáhají vyrůstat v přirozeném prostředí. Tento požadavek však v prostředí kolektivní výchovy nelze naplnit. Dalším doprovodným problémem je relativní chudost podnětů oproti životu v rodině. Těmto dětem chybí pocit kontinuity životního běhu, trvalosti mezilidských vztahů, pevné osobní identity. Chybí jim tak modelové chování běžné v rodině.
 
Na výše zmíněné problémy musíme adekvátně reagovat, což nebude zcela jednoduché. Obecné povědomí je zatíženo mýty o špatných rodičích, případně i o špatných dětech. Budeme zápasit s celou řadu předsudků, překážek a stereotypů. Reforma systému péče o ohrožené děti je nutným krokem, který tato společnost musí učinit. Věřím, že se nám podaří nalézt společná řešení pro naplnění potřeb všech dětí. 

Chápu, že existují případy, kdy jiné než ústavní řešení nepřipadá v úvahu. V těch ostatních bychom měli vyvinout veškeré úsilí, aby došlo k znovuobnovení svazku mezi dítětem a jeho biologickým rodičem.

Helena Langšádlová, poslankyně (TOP 09)